Prostor, který stojí za to

Milí čtenáři,

už je to nějaký čas, co se v této rubrice objevil poslední příspěvek. Pamatuji si, že když jsem sem před rokem psala svůj článek o Méďovi Štístkovi, měla jsem radost, že mohu být součástí něčeho, co dává prostor dětskému nebo mladému pohledu na svět. Myslím, že to není samozřejmé – a právě proto bych si moc přála, aby tahle možnost nezmizela jen proto, že se na ni zapomnělo.

Každý z nás v sobě nosí příběhy, vzpomínky nebo třeba jen obyčejné postřehy z každodenního života, které mohou potěšit, povzbudit nebo přimět k zamyšlení. Možná to kdysi začalo jako nápad jedné dívky – ale proč by to nemohlo pokračovat dál? Třeba právě díky nám ostatním.

Já sama jsem nedávno úspěšně zvládla přijímací zkoušky na svou vysněnou střední školu, kde budu studovat diplomacii, a cítím vděčnost i lehkou nervozitu z toho, co mě čeká. Přesto si přeji neztratit spojení s tím, co mi bylo důvěrně blízké – s naší farností, s lidmi, kteří mají otevřené srdce, i s těmi, kteří nás vedou trpělivě a s laskavostí. Myslím tím i pana faráře otce Alexandra, na kterého ráda vzpomínám a za kterým bych se opět ráda někdy stavila.

Tento příspěvek berte jako tichou výzvu všem, kdo nosí v hlavě nebo v srdci něco, o co by se mohli podělit. Budu ráda, když se tu časem objeví další příspěvky – třeba i od vás.

S přáním všeho dobrého,
jedna z vás, těšící se na prázdniny kvartánka gymnázia Světlana Ž.