Advent připomíná, že tma nemá poslední slovo
"Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla." (Řím 13,12)
Kdo někdy čekal na úsvit, ví, jak zvláštní je okamžik, kdy se tma pomalu láme do světla. Ještě před chvílí nebylo vidět nic - a najednou se krajina probouzí. Tento tichý, přirozený a přesto silný moment proměny používá Bible jako obraz pro začátek nového života.
A právě teď stojíme na prahu adventu, který nemá být soutěží o nejhezčí výzdobu ani maratonem nákupů. Advent nás zve k něčemu jinému: připomenout si, že Bůh o nás stojí - a jeho světlo není určené pro "dokonalé", ale pro každého z nás. Pro unavené, rozptýlené a přetížené. Pro lidi, kteří někdy jen těžko hledají směr. Že Bůh je blízko a že jeho světlo má sílu vstoupit i do míst, která už dlouho prožíváme ve stínu či temnotě.
"Odložit skutky temnoty" pak nemusí znít jako těžký duchovní výkon. Může to být docela obyčejná odvaha pustit věci, které nás dlouhodobě táhnou dolů - automatické reakce, zvyky, co berou radost, lhostejnost, která se usadila, ani nevíme jak. Jde o upřímnost k sobě: kde jsem unavený, kde už jen přežívám, kde jedu na setrvačnost?
A "obléci se do světla"? To zní abstraktně, ale žít to lze velmi konkrétně. Začíná to třeba tím, že si vybojujeme chvíli pro modlitbu nebo tiché otevření Bible. Ne proto, že "by se to mělo", ale abychom na okamžik stáli v Božím světle - a mohli ho nést dál. V maličkostech, které mění atmosféru dne:
- všimnout si dobra v sobě i v druhých,
- být laskavější, než se očekává,
- dát někomu přednost, odpovědět klidněji,
- zkusit dát naději tam, kde je vztah zraněný,
- překvapit pozorností nebo drobným dárkem,
- vidět člověka, kterého máme tendenci přehlížet.
Jsou to malá světla - a přece dokážou rozzářit překvapivě hodně.
Možná právě o tom advent je: nechat na sebe dopadnout Boží světlo, "obléci se do něj" a dovolit mu, aby osvítilo i místa, kterým se dlouho vyhýbáme. A když to uděláme, třeba v tom předvánočním jasu zahlédneme i to nejdůležitější: Ježíše, který přichází jako "světlo světa, které tma nepohltí".
www.vira.cz
Pokora dává pevnou půdu pod nohama
Pýcha a arogance bývá velmi akční. Pokora je oproti tomu skoro neviditelná. Arogance může působit sebejistě, ale pokora dává pevnou půdu pod nohama.
Když si chce člověk vystačit sám
Každý z nás asi někdy potkal někoho, kdo byl přesvědčený, že má vždy pravdu. Možná chytrý, výřečný, zkušený. Ale taky nesnesitelný, manipulující, často neschopný sebereflexe. Takový člověk ztrácí kontakt s realitou, protože si nedovolí chybu. Nepřipouští slabost. Nenechá se usměrnit. A čím víc se uzavírá, tím víc se bojí, že by mohl ztratit tvář.
Pýcha člověka izoluje. Nedovoluje mu žít v opravdových vztazích. Drží ho v neustálém srovnávání, podezírání, kontrole. Ve snaze mít navrch. Jenže je to těžké břemeno. Člověk, který se snaží si vystačit sám, se nakonec stále více vyčerpává a upadá do zahořklosti a ukřivděnosti
Pokora - nadávka, anebo skrytá síla?
Slovo pokora dnes zní leckomu podezřele, možná skoro i jako nadávka. Mnohým evokuje přihrbenost, nesebevědomí, útěk od odpovědnosti. Jenže pravá pokora není o tom, že si člověk nevěří. Je o tom, že si rozumí.
Latinské humilitas pochází ze slova humus – země. Pokorný člověk stojí nohama na zemi. Vidí své silné i slabé stránky, nebojí se pohlédnout do svých hlubin, ale ani zvednout hlavu k nebi. Umí říct „tohle neumím“, i „tohle se mi povedlo“. Pokora je tak odvaha k pravdě, která umožňuje být opravdově akční a užitečný. A právě takový člověk působí na druhé nejvíc – protože nehraje žádnou roli. Autorita s pokorou není měkká, ale důvěryhodná. Dává prostor druhým, nebere jim dech.
Zdroje pokory
Pokoru se nedá naučit podle návodu. Vyrůstá pomalu, často z bolesti, ze zklamání, z vědomí vlastních hranic. Ale také z důvěry, že život má smysl i přes naše chyby. Kdo totiž poznal, že jeho síla má své meze, už nemusí mít potřebu dokazovat, že je silnější než ostatní. A kdo se setkal s Boží laskavostí – třeba i jen v náznaku, v přijetí, v odpuštění – ví, že pravá velikost se projevuje klidem a jistotou, která nemusí být hned vidět.
Ježíš říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Tato věta nezve k podřízenosti, ale k vnitřní svobodě. K síle, která se neopírá o bezduchý výkon, ale o pravdu.
Pokora je zdrojem sebevědomí
Pokora tedy není protikladem sebevědomí. Je jeho pravým kořenem. Umožňuje nám růst, být v kontaktu s druhými, přijímat i dávat. Pýcha chce totiž ovládat. Pokora chce rozumět. A právě proto pokora nakonec proměňuje svět – ne silou, ale vnitřní pravdou, respektem a důvěrou.
Koho si vybavíš ve svém okolí (či v historii), kdo jedná zpupně, a co po něm zůstalo? A kde naopak vidíš opak?
Odpočívat? Proč? Jak?
NĚJTEŘÍ LIDÉ VOLNÝ ČAS VŮBEC NEMAJÍ
Máme vůbec nějaký volný čas? Je to důležitá otázka. Pokud totiž volný čas nemáme, je další uvažování celkem zbytečné. Někteří lidé mají tolik práce, že volný čas vůbec nemají. Někdy je to vlivem životních okolností. Často si to však v životě zařídili tak, aby volný čas neměli.
PROČ SE LIDÉ VOLNÉMU ČASU VYHÝBAJÍ?
Důvody pro to mohou být různé: někteří lidé si myslí, že volný čas je něco špatného, až hříšného, a že bychom celý čas života měli věnovat druhým nebo nějaké činnosti. Jiní (a mnohdy jsou to ti stejní) nepřestávají s prací proto, aby si nepřipadali neužiteční, bezcenní. Často tak utíkají před svými problémy, pocity a životními otázkami.
JSME NENAHRADITELNÍ ?
V člověku, který jen pracuje, narůstá pocit důležitosti a nenahraditelnosti. Když pak někdy práci vykonávat nemůže, ukáže se často, že se bez něj mnohé obejde a že se svět nezhroutí… To pak může vést k rekapitulaci, zda věci nelze dělat i trošku jinak. Jsou to otázky mnohdy nepříjemné, mohou ale vést k podstatě toho, v čem spočívá naše skutečná důležitost a hodnota.
KE ZDRAVÉMU ODPOČINKU PATŘÍ AKTIVITA I PASIVITA
Zdravý odpočinek je složen ze dvou složek - aktivní i pasivní. Mnozí lidé jsou ale i při odpočinku jednostranní.
Výkonově zaměření lidé mají tendenci k aktivnímu odpočinku a nezbaví se sklonu dávat si cíle: na dovolené mají naplánováno, co všechno musí navštívit, dokázat a vidět; při sportu se nehýbou pro radost, ale pro splnění lepších a lepších limitů; při čtení se neponoří do děje, ale vypisují si obratná a podnětná slovní vyjádření autora; odpoledne strávené jen lenošením je pro ně nepřijatelnou ztrátou času.
Opakem jsou pasivní lidé, kteří by nejraději celý svůj život prospali a proleželi. Rádi konzumují zábavu, kterou jim nachystali jiní a neradi vyvíjejí jakoukoliv aktivitu. Místo vlastního sportování pak sledují výkony druhých…
Důležité je umět obojí propojit - někdy se oddat nicnedělání a zároveň umět volný čas využít k vytváření něčeho nového.
K ČEMU ODPOČINEK POTŘEBUJEME
Život člověka je naplněn převážně prací. Volný čas máme k tomu, abychom si odpočinuli a mohli se rozvíjet i v jiných oblastech života. Únava, která je naším věrným životním průvodcem, může být významným ukazatelem naší přetíženosti. Někdy potřebujeme změnu, vzrušující a záživnou činnost, ale jindy zklidnění a třeba jen soustředění na vlastní dech. Volný čas a odpočinek je důležitým prostorem pro to, abychom nabyli rovnováhy.
DĚLAT, CO "CHCEME"
Většinu času děláme to, co "musíme". Při odpočinku ale můžeme dělat to, co "chceme". Náš život je plný povinností. Okolnosti nás nutí k mnoha úkolům a činnostem. Ve volném čase si ale můžeme dovolit dělat to, co skutečně chceme, dopřát si pocit svobody a volby. Tím se nám otevírá i cesta k poznání sebe sama, toho, po čem v životě toužíme a co niterně potřebujeme.
OSVĚDČENÉ DOPORUČENÍ
Naše práce je mnohdy zaměřená jednostranně. Ve volném čase máme možnost dělat něco jiného, rozvíjet jiné stránky naší osobnosti. Osvědčené doporučení praví, aby manuálně pracující lidé odpočívali při duševní činnosti a duševně pracující relaxovali při manuálních pracích. Výsledky odpočinku poznáme "po ovoci": pokud opravdu odpočíváme, pak se cítíme svěží a plni sil do dalších dnů.
Zpracováno podle článku Petry Feglerové z časopisu "Rodinný život"
NADĚJE
Stále znovu se v rozhovorech s lidmi setkávám s obavami z budoucnosti. Do určité míry je sdílím také, protože jako člověku, který se celý život zabývá dějinami, mi mnohé situace dnešního světa připomínají události z první poloviny 20. století. Rozhodl jsem se však, že úzkosti plynoucí ze stavu světa nepropadnu a pokusím se pro sebe i pro druhé nacházet naději.
První krok, který je třeba (podle mého mínění) při hledání naděje učinit, je omezit sledování zpravodajství a komentářů k politickým událostem. Je důležité vědět, co se děje, ale nemá smysl číst stále dokola texty nebo poslouchat podcasty líčící katastrofické scénáře budoucnosti. V mediálním věku jsme takřka dennodenně zaujati nějakou kauzou nebo převratnou událostí. Jenomže zde je třeba odhalit pravidla mediální hry, v níž jde především o to zaujmout, nalákat a přitáhnout konzumenty. Když to víme, přestaneme se rozčilovat např. nad tím, co zase prohlásil americký prezident Trump. Vždyť zítra bude mnohé jinak a na dnešní zprávy nikdo nevzpomene. Opakující se analýzy odborníků většinou také nepřinášejí nové pohledy, ale jen dokola přemílají to samé. A to nemluvím o hybridní válce a falešných zprávách šířících se po sociálních sítích.
Co dále dělat pro to, abych ve svém životě nalézal naději? Měl bych se zaměřit na přítomnost. Jistě je důležité vyrovnat se i s minulostí, ale doslova neblahé je znovu a znovu promýšlet budoucnost. Vždyť do ní nevidíme a neznáme všechny proměnné, které ji budou ovlivňovat. A i kdyby na nás mělo přijít něco zlého, tím, že se toho budeme dopředu bát, ničemu nezabráníme. Preventivní strach nám jen pokazí život. Jestliže budoucnost můžeme ovlivnit jen částečně, přítomnost máme ve svých rukou. Jak žijeme, ovlivňuje nejen naši duševní pohodu, ale i naše okolí. Pro mě je důležité věnovat své úsilí budování dobrých vztahů s lidmi a tvořit něco dobrého a užitečného. Svůj volný čas se snažím trávit se svými blízkými, četbou knih, poslechem hudby nebo sledováním filmů. Zlu beru vítr z plachet tím, že se snažím pomáhat lidem v nouzi a dělat pro lidi okolo sebe něco prospěšného. Zjistil jsem, že to dává mému životu smyslu.
A pokud navzdory tomu propadám strachu z budoucna, zaměřuji svou pozornost na Hospodina. Znovu si opakuji, že tento svět má rád, protože ho stvořil, že za mě umíral jeho Syn a že mě v Bibli stále ujišťuje o tom, že se mu běh událostí nikdy nevymkne z rukou. Vím, že je přítomný i v mém životě a že mě samého určitě přivede k dobrému cíli.
Moje naděje je tedy spojena s přítomností a s Bohem, který má v rukou i budoucnost.
Petr Vaďura, farář ECM Plzeň 3.
Postní doba je školou lásky
Naše prapůvodní nemoc je nedostatek lásky
Postní doba je obdobím obrácení a nového rozhodnutí pro Krista. Zakotvení v Boží lásce nás pak vede k odhodlání pro dobré jednání. V bibli čteme například takovéto výzvy: „Učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy“ (Iz 1,17). „Podle skutků farizeů nejednejte, neboť jen mluví, ale nejednají“ (Mt 23,3).
„Učte se jednat dobře“ – právě v těchto dnech se můžeme „učit“! Postní dobu tak můžeme chápat jako „školu lásky“. To přinese užitek jak lidem v našem okolí, tak ale i nám samotným, protože naše prapůvodní nemoc je nedostatek či absence lásky. Z toho pak vyvěrá „churavý život“, který je nespokojený a prázdný.
K tomu však evangelium přidává varování: „Všechny své skutky farizeové dělají jen proto, aby se blýskli před lidmi“ (srov. Mt 23,5). Dobře jednat navenek totiž můžeme i jen kvůli sobě, abychom sklízeli od druhých ocenění. Jak rozpoznat, že nám jde jen o tuto sobeckou motivaci? Snadno. Podle toho, jak reaguji, když druzí neoceňují mou práci. Tehdy se jasně vyjeví, proč to dělám.
Malé kapky lásky
Zkus promyslet a aplikovat tato slova Matky Terezy: „Nepředstavujte si, že opravdová láska musí být něco mimořádného. Co potřebujeme, je jen pokračovat v lásce. Jak může olejová lampa svítit, není-li stále zásobována malými kapkami oleje? Pokud olej dojde, světlo zhasne.
Moji přátelé – co jsou tyto kapky oleje pro naše lampy? Jsou to ony malé věci všedního života: radost, štědrost, dobrá slůvka, pokora a trpělivost, i jen prosté pomyšlení na druhé, náš způsob mlčení, naslouchání, dívání se, odpouštění, mluvení a konání. Toto jsou pravé kapky lásky, které v nás udržují po celý život oheň živého plamene.“
www.vira.cz
Pastýřský list na prahu Vánoc a Svatého roku 2025
Milí přátelé, sestry, bratři, jáhni a kněží,
stojíme na prahu vánočních svátků a současně na prahu Svatého roku, Jubilea 2025.
Svaté roky mají hlubokou souvislost s dobou, kterou nyní prožíváme, totiž s Adventem a Vánocemi, protože jubilea se vztahují vždy k tajemství Kristova Vtělení. Za pár dní si tedy budeme – navzdory všem nepřesnostem a nejistotám ve výpočtech kalendáře – připomínat 2025 let od narození našeho Pána. Nejen v pohodě svých domovů, ale i ve společenství církve. Poté co papež František otevře o vánoční noci svatou bránu v bazilice sv. Petra v Římě, budou diecéze na celém světě se svými biskupy slavit zahájení Svatého roku ve svých katedrálách v neděli 29. prosince. V naší katedrále to bude v 16 hodin a já se velmi těším, že se na této slavnosti setkáme.
To, že se v Ježíši Kristu Slovo stalo Tělem, změnilo naprosto běh světa. V mnoha jazycích se dělí historie na dobu před Kristem a po Kristu. Je tomu tak i u nás, i když se během doby totality začalo používat spíše označení před naším letopočtem a našeho letopočtu. Jenže proč by se měnil letopočet? Protože se stalo něco tak zásadního, že to zcela „vynulovalo tachometr dějin“. A to je právě to, co si připomínáme a slavíme o Vánocích. V Ježíši Kristu, v malém Dítěti, se k nám jednou provždy sklonil Bůh a zůstal s námi. První Advent se naplnil. Jak se modlíme v Zachariášově kantiku: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid.“ (Lk 1,68) Znamená to ovšem, že Bůh přišel jen na návštěvu, něco s námi zažil, ale pak se zvedl a zase odešel? Nikoli. Jeho příchod je sice historicky ukončen Ježíšovým nanebevstoupením, ale ve skutečnosti platí to, co se zpívá v mé oblíbené vánoční písni Adeste, fideles: „Bůh s námi je spřízněn, lidský úděl sdílí…“ (JK 219, 4. sloka) A tento úděl sdílí jednou provždy. V Kristově příchodu se ukázala jeho věrnost a naplnění slibů, jak zpívá Panna Maria v Magnificat: „Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ (Lk 1,54-55)
Co to konkrétně znamená pro náš život? Znamená to, že v našem životě neexistuje situace, která by postrádala naději, tedy která by byla beznadějná. Říká se, že naděje umírá poslední, ale díky Kristově příchodu a tomu všemu, co pro nás udělal: narození, učení, utrpení, kříži, hrobu a slavnému zmrtvýchvstání, je tato křesťanská naděje nesmrtelná.
A to je třeba si připomínat, slavit a žít. Proto také papež František „zasvětil“ právě začínající Svatý rok naději. Bula, tedy listina, kterou rok vyhlašuje, se jmenuje „Naděje neklame“. A o naději vypráví. Když Svatý otec mluví o znameních doby, tedy o tom, co naši dobu charakterizuje, mluví o znameních naděje, která naplní naše touhy po pokoji, po životě, po štěstí. Zdůrazňuje, že naději potřebují uvěznění, nemocní, ti, co nemají domov, a zvláště pak mladí lidé, kteří bez naděje nemohou žít.
My křesťané máme být znamením naděje, protože Kristus přinesl naději do našich životů. Jak to má vypadat? Má to být naděje na život věčný. Ale ruku na srdce: jsou naše životní plány a perspektivy vyjádřením této naděje, nebo spíše žijeme, jako by dnešní den byl poslední a my jsme museli urvat, co se dá? Má to být současně naděje na život s Bohem, nebo chcete-li na nebe. Ale nežijeme někdy tak, že spíše svému okolí ukazujeme, že Bůh neodpouští, nedává šanci a my to od něj už vlastně ani nečekáme?
Vidíme, že abychom se mohli stát znamením naděje, potřebujeme sami naději zakusit. Jedním z prostředků, kterými se křesťanská naděje posiluje, je odpuštění. Církev nabízí na naše zašmodrchané životy především dva prostředky. Jedním z nich je svátost smíření a druhým jsou odpustky, které mají svůj zvláštní význam právě jako plody jubilejních roků.
Vím, že slovo odpustky kvůli jejich nesprávnému užívání nebo zneužívání v minulosti nemá dobré jméno. Dnes je tomu ale zcela určitě jinak. Pokusím se to vysvětlit.
Svátost smíření nám zajišťuje, že Bůh maže naše hříchy. (…) Nicméně, jak víme z vlastní zkušenosti, hřích zanechává stopy, má důsledky, a to jak vnější – tedy spáchané zlo – tak vnitřní, protože vyvolává lpění na tvorech a stvořených věcech, které musí být očištěno. V našem lidství přetrvávají zbytky hříchu. A ty je možné odstranit právě odpustky. Svatý papež Pavel VI. napsal, že sám Kristus je naším odpustkem, protože jak odpuštění hříchů, tak odpustky čerpají právě z Kristovy milosti (Bula Spes non confundit, čl. 23).
Kristus, který s námi sdílí náš úděl, tím, že se stal člověkem, se nenarodil jen proto, aby tu s námi pobyl, ale aby nás někam posunul. Aby nám přinesl odpuštění a naději na život věčný. A také, aby nás naučil, že i my máme být těmi, kdo odpouštějí druhým, a tak jim nesou tuto naději.
Již zmiňovaná moje oblíbená vánoční píseň Adeste, fideles pokračuje dále slovy: „Láskou za lásku Pánu odpovíme.“ Ta láska nespočívá jen v tom, že jemu, Kristu, řekneme, že ho máme rádi, ale že budeme prokazovat lásku svým bližním, protože on sám řekl, že „cokoli jsme udělali pro jednoho z nejposlednějších, udělali jsme pro něho.“ (Mt 25,40)
Milí přátelé, litoměřičtí diecézané, ze srdce nám všem přeji, abychom prožili mimořádné Vánoce. Vánoce, kdy najdeme odvahu udělat krok vstříc tomu, abychom přijali od Pána všechna znamení naděje, a tak se sami stali svědky naděje. On se nám zcela odevzdal do rukou jako bezmocné novorozeně, odevzdejme se do rukou i my jemu. Zažijme radost tím, že sami uděláme radost někomu jinému. Věřím, že nás to naplní hlubokým pokojem a současně se tak staneme Kristovými svědky, jak říká apoštol Petr ve svém listu: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.“ (1 Petr 3,15)
Přeji Vám milostiplné, požehnané a radostné Vánoce!
† Stanislav, biskup
Jen když jsme si jisti budoucností, můžeme žít v přítomnosti
Naděje dává odpověď našemu srdci,
když se v nás objeví otázka: „Co se mnou bude?“
Naděje je odpovědí, která se nabízí našemu srdci
„Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého“ (Katechismus katolické církve, 1817).
Tato slova nám potvrzují, že naděje je odpovědí, která se nabízí našemu srdci, když v nás vyvstane absolutní otázka: „Co se mnou bude? Jaký je cíl této cesty? Co bude s údělem tohoto světa?“.
Všichni si uvědomujeme, že nepříznivá odpověď na tyto otázky vyvolává smutek. Nemá-li životní cesta žádný smysl, je-li na jejím začátku a konci nicota, pak se ptáme, proč bychom po ní vůbec měli kráčet: odtud pramení lidské zoufalství, pocit marnosti všeho. A mnozí by se mohli vzbouřit: „Snažil jsem se být ctnostný, rozvážný, spravedlivý, silný, umírněný. Byl jsem také věřícím mužem nebo ženou... K čemu byl můj boj, když tady všechno končí?“. Pokud chybí naděje, hrozí, že se všechny ostatní ctnosti rozpadnou a skončí jako prach. Kdyby neexistoval žádný spolehlivý zítřek, žádný světlý obzor, nezbylo by než konstatovat, že ctnost je marná námaha. „Teprve když je budoucnost jistá jako pozitivní skutečnost, stává se i přítomnost snesitelnou k životu“, uvedl Benedikt XVI.
Naděje nevychází z nás
Pro křesťana není naděje výsledkem jeho vlastních zásluh. Pokud věří v budoucnost, je to proto, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých a dal nám svého Ducha. „Vykoupení se nám nabízí v tom smyslu, že nám byla dána naděje, spolehlivá naděje, díky níž můžeme obstát v naší přítomnosti“ (Benedikt XVI.). V tomto smyslu tedy říkáme, že je naděje teologální ctností: nevychází z nás, není to urputnost, o níž bychom sami sebe chtěli přesvědčit, ale je to dar, který pochází přímo od Boha.
Mnoha pochybujícím křesťanům, kteří nebyli zcela znovuzrozeni k naději, předkládá apoštol Pavel novou logiku křesťanského prožitku a prohlašuje: „A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,17-19). Jako by tím chtěl říci: Věříte-li v Kristovo vzkříšení, pak s jistotou víte, že žádná porážka ani smrt není věčná. Pokud však v Kristovo vzkříšení nevěříte, pak se všechno stává prázdným, dokonce i kázání apoštolů.
Proti naději hřešíme, když zapomínáme, že Bůh je větší
Naděje je ctnost, proti které často hřešíme: ve svých nedobrých stescích, ve svých melancholiích, když si myslíme, že minulá životní štěstí jsou navždy pohřbena. Proti naději hřešíme, když propadáme sklíčenosti nad svými hříchy a zapomínáme, že Bůh je milosrdný a větší než naše srdce. A nezapomínejme na následující: Bůh odpouští všechno, Bůh odpouští vždycky. To nás unavuje prosit o odpuštění. Ale nezapomínejme na tuto pravdu: Bůh odpouští všechno, Bůh vždy odpouští. Hřešíme proti naději, když zoufáme nad svými hříchy; hřešíme proti naději, když v nás podzim ruší jaro; když Boží láska přestává být věčným ohněm a my nemáme odvahu činit rozhodnutí, která nás zavazují na celý život.
Tuto křesťanskou ctnost dnešní svět velmi potřebuje! Svět potřebuje naději, stejně jako potřebuje trpělivost, ctnost, která jde ruku v ruce s nadějí. Trpěliví lidé dovedou tkát dobro. Houževnatě touží po pokoji, a přestože někteří lidé spěchají a chtěli by všechno a hned, trpěliví mají schopnost čekat. I když mnozí kolem nich propadli deziluzi, ti, kteří jsou povzbuzováni nadějí a jsou trpěliví, jsou schopni projít i tou nejtemnější nocí. Naděje a trpělivost k sobě patří.
Simeon a Anna se nikdy neunavili čekáním
Naděje je ctností lidí mladých srdcem; a zde se věk nepočítá. Existují totiž i staří lidé s očima plnýma světla, kteří žijí v ustavičném vzepětí vstříc budoucnosti. Vzpomeňme si na ony dva velké starce z evangelia, Simeona a Annu: nikdy se neunavili čekáním a poslední úsek své pozemské cesty spatřili požehnaný setkáním s Mesiášem, kterého poznali v Ježíši, jehož rodiče přinesli do chrámu. Jaká by to byla milost, kdyby se tak stalo nám všem! Kdyby po dlouhé pouti, poté, co jsme odložili brašnu a hůl, naše srdce naplnila radost, jakou jsme nikdy předtím nepocítili, a i my bychom mohli zvolat: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ (Lk 2,29-32).
Bratři a sestry, jděme vpřed
a vyprošujme si milost naděje, naděje s trpělivostí.
Stále vyhlížejme ono poslední setkání,
neustále hleďme na to, že Bůh je nám vždy nablízku,
že smrt nikdy, ale opravdu nikdy nezvítězí.
Jděme vpřed a prosme Hospodina,
aby nám dal tuto velkou ctnost naděje doprovázené trpělivostí.
Vzkříšení znamená, že Bůh je mocnější než jakékoliv zlo a smrt
Ten učedník vstoupil do prázdného hrobu, všechno si prohlédl a uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Až dosud to totiž stejně jako ostatní nechápal. (srov. Jan 20, 8-9 SNC)
Smrt je konec pohybu v čase.
Smrt je konec nadějí na návrat.
Smrt je konec budoucnosti člověka.
A přece jako křesťané věříme v „vzkříšení těla“.
Není to ale nějaká resuscitace.
Vzkříšení, jak ho ve své víře vyznáváme,
není cestou zpátky
ani pokračováním v pozemské existenci
v novém prostředí.
Naše chápání vzkříšení se odvíjí
od Ježíšova vzkříšení.
Odtud je možné mu porozumět.
Ježíš se sice po svém vzkříšení setkal s mnoha lidmi.
Ti se z toho radovali, ale Ježíše si nemohli natrvalo pozdržet.
Ježíšovo vzkříšení nebylo návratem do minula,
ale pohybem v čase do budoucnosti.
Bylo to tedy pokračování skrze hranici smrti
do neomezené budoucnosti,
čili k nebeskému Otci, Bohu, lidově „do nebe“.
Setkání žen, apoštolů a dalších současníků s Ježíšem
znamenalo ujištění, že jakkoliv silné zlo
neudrží Ježíše ve smrti, že Bůh je mocnější než smrt.
A že cíl naší cesty zde na zemi sice končí smrtí,
ale Boží láska nebeského Otce k Ježíšovi a Ježíšova láska k nám
je silnější než smrt. Že přemáhá definitivně moc zla,
které chtělo zvítězit smrtí. Ježíšovou i naší.
Pro toho, kdo je spojen s Bohem,
nemá žádné zlo a smrt
definitivní slovo!
Aleš Opatrný, www.vira.cz
Pastýřský list pro postní dobu 2024
Drazí bratři a sestry,
Na Popeleční středu začneme čtyřicetidenní přípravu na Velikonoce, vstoupíme do postní doby. Je to veliká příležitost pro nás i pro celý svět. Bůh nás volá k obrácení, k tomu, abychom začali myslet jinak než dosud. Každého z nás Bůh povolal mezi své přátele a dědice Božího království. Ve křtu nám dal účast na svém životě. Je na nás, abychom už dnes a tady žili životem Božích dětí. Abychom umocnili své modlitby za pokoj ve světě, přijměme postní dobu jako mimořádné pozvání a rozhodněme se žít 40 dní pro Pána. Nejde o žádné smutné trápení, ale o skvělou příležitost k mimořádné zkušenosti s Bohem, který naplňuje radostí a pokojem srdce, která se mu otevřou.
Chceme-li opravdu přispět k míru mezi lidmi, dejme Bohu k dispozici své uši i svůj čas a naslouchejme druhým lidem, zvláště těm nejbližším v rodině či v sousedství, ve škole nebo na pracovišti. Naslouchejme druhým s takovou láskou, aby pocítili blízkost a zájem samotného Boha v nás. Nejsme všemohoucí a nemůžeme plnit všechna jejich přání či vyřešit jejich problémy, ale vždy můžeme nabídnout slovo povzbuzení a potěšit, někdy i konkrétně pomoci. Zapojme svou tvůrčí vynalézavost a hledejme možnosti domluvy a spolupráce. Některé naše vztahy jsou zatíženy zraněním. Udělejme první krok k jejich uzdravení tím, že odpustíme, aniž bychom čekali, až se druhý omluví. Sami jsme přece zakusili, že nám Bůh odpustil daleko víc, než jsme si zasloužili.
Nehledejme na druhých chyby, ale to krásné, čím je Bůh obdaroval, a to dobré, co oni s jeho pomocí dokázali. Nepodílejme se na všudypřítomné kritice a nespokojeném nadávání. Když to někdy nezvládneme, začněme prostě znovu. Postní doba je dobou tréninku a dobrý trénink nás osvobodí od mnoha pout, které nám dřív kazily život. Někdo podléhal těžkým zlozvykům, nebo byl dokonce závislý na alkoholu či drogách, automatech, počítačových hrách nebo pornografii. Čtyřicet dní prožitých s Ježíšem nabízí radost, a snaha dávat se mu k dispozici, aby skrze nás uzdravoval a budovat krásné vztahy, nás natolik vtáhne a zaujme, že se snadněji zbavíme pout. Zapojme do našeho úsilí i děti.
Kdybychom dovedli v postní době žít úplně bez těchto věcí, a to i v případě, že nás nespoutávají, mohli bychom lidsky i duchovně vyrůst a dobře se připravit na prožití velikonoční radosti z Kristova vítězství. Ta velikonoční radost pak vzroste o radost z řady vítězství a uzdravení, které jsme nechali udělat Boha skrze nás.
Když ke svým modlitbám za konec válek a konec pronásledování křesťanů přidáme své sebeovládání a budeme spolupracovat s Bohem na uzdravení světa kolem nás, ukážeme, že své modlitby myslíme vážně. Prokáže se, že nejde jen o slova, ale že jsme ve svých modlitbách přítomni celí i se svými námahami a nasazením.
Děkujeme všem, kteří přijmou naši výzvu a spolu a s námi se zapojí do společného díla za uzdravení světa a vítězství Boží lásky. Kéž nám Bůh pomůže a dá potřebnou opravdovost a vytrvalost. Všem ze srdce žehnají
Vaši čeští a moravští biskupové
-----------------------------------------------------
Duchovní slovo
Nehledej štěstí v budoucnosti
Ke štěstí nepotřebuješ
ani bohatství, ani úspěch
„Až děti vyrostou, vydáme se na cestu kolem světa a konečně budeme šťastní.“ „Až budu mít doopravdy čas, věnuji ho své rodině. Nyní ale ještě musím pracovat.“ Stále znovu potkávám lidi, kteří doufají, že jednou, někdy v budoucnosti, budou šťastní.
Zní to možná provokativně, ale – štěstí je tady, v tobě. Možná znáš ty chvilky, kdy o vlásek unikneš nějakému nebezpečí, třeba při jízdě autem, a jsi šťastný, že jsi přežil. Tehdy si uvědomíš: štěstí je žít. Nepotřebuješ k tomu ani bohatství, ani úspěch.
Bůh Tě zve, abys žil
Je dobré udělat si ráno chvilku jen na to, aby sis uvědomil, že jsi rád na světě, a vychutnat si ji namísto toho, abys už při snídani zapínal notebook a vyřizoval maily, nebo abys telefonoval a nevšímal si dětí, které s tebou sedí u stolu, a jejich radosti ze života. Ani radosti ze života, kterou máš v sobě ty sám.
Můžeš si položit otázku: Co ve mně ráno probouzí radost a štěstí? Horká sprcha? Procházka se psem? Pohled na přírodu kypící životem? Chuť první ranní kávy a pocit, jak se postupně probouzím? Najdi si svou odpověď a zkus, jaké to je, když si každé ráno dopřeješ tento rituál.
S vděčností si pak můžeš uvědomit, že nový den můžeš začít s jistotou, že Bůh chce tvůj život a zve tě, abys žil.
Se svolením zpracováno z knihy Zacharias Heyes, Rituály. Cesta k sobě samému,
kterou vydalo nakladatelství Triton www.tridistri.cz. Redakčně upraveno.
Štěstí nepotkáme ve snění, iluzích a fantaziích.
Jediným místem, kde můžeme zakusit a obdržet dobro od Boha,
je místo, kde právě jsme a čas, ve kterém nyní žijeme. (Papež František)
www.vira.cz
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jesličky nám pomáhají pochopit, na čem o Vánocích záleží
Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží blízkost,
zdroj naděje a radosti.
Betlémy: ne umělecké dílo,
ale údiv nad Božím jednáním
Před osmi sty lety, o Vánocích roku 1223, vytvořil svatý František v Grecciu živý betlém. V těchto dnech, kdy připravujeme betlémy, si můžeme přiblížit jejich počátky.
Jak betlém vznikl? Jaký byl záměr svatého Františka? Tento světec prohlásil: „Chtěl bych zobrazit Dítě narozené v Betlémě a nějakým způsobem lidsky vidět těžkosti, v nichž se ocitlo kvůli nedostatku věcí potřebných pro nemluvně, jak bylo uloženo do jeslí a jak leželo na seně mezi volem a oslíkem“.
Svatý František nechtěl vytvořit krásné umělecké dílo, ale prostřednictvím jesliček vzbudit údiv nad krajní pokorou Boha, nad útrapami, které z lásky k nám vytrpěl v chudé betlémské jeskyni. Zde bych zdůraznil bych jedno důležité slovo: údiv. Pokud se my křesťané díváme na betlém jako na krásnou věc, jako na něco historického, dokonce náboženského, a modlíme se, nestačí to. Před tajemstvím vtělení Slova, před Ježíšovým narozením, potřebujeme tento náboženský postoj úžasu. Pokud před tajemstvím nedojdu k tomuto úžasu, je moje víra prostě povrchní; je to víra podobná informatice.
Mentalita konzumu rozleptává Vánoce
Jedna z charakteristik jesliček je, že se zrodily jako škola střídmosti, což k nám silně promlouvá. Dnes totiž existuje veliké riziko ztráty toho, co je v životě důležité, a paradoxně se zvyšuje právě o Vánocích. Mentalita Vánoc se mění, noří se do konzumu, který rozleptává jejich smysl. Je dobré, že člověk chce dávat dárky, to je v pořádku. Ale nákupní šílenství odvádí pozornost jinam, kde už není střízlivost Vánoc.
Betlém vzniká proto, aby nás navrátil k tomu, na čem záleží: k Bohu, který přichází, aby přebýval mezi námi. Proto je důležité hledět na jesličky, protože nám pomáhají pochopit, na čem záleží, a také porozumět společenským vztahům Ježíše v té době, tvořenými rodinou, Josefem a Marií, a blízkými lidmi, pastýři. Lidé mají přednost před věcmi. A my tolikrát dáváme přednost věcem před lidmi, což nefunguje.
Betlém nás přivádí k radosti
Betlém v Grecciu vypovídá také o radosti. Radost je něco jiného než zábava. Bavit se není špatná věc. Ale radost je ještě hlubší, lidštější. Někdy se uchýlíme k jakési zábavě bez radosti. Bavíme se tím, že děláme hluk, ale radost v tom není. Je to trochu jako postava klauna, který se směje, rozesmívá lidi, ale srdce má smutné.
Radost je kořenem dobré vánoční zábavy. O radosti se v tehdejší kronice píše: „A přichází den radosti, čas veselí! [...] František [...] září [...]. Lidé se hrnuli a radovali se radostí, jakou nikdy předtím nezakusili [...]. Všichni se vrátili domů plni nevýslovné radosti“. Střízlivost, údiv, vede k radosti, k pravé radosti, nikoli k té umělé.
Z čeho však tato vánoční radost pramení? Určitě ne z toho, že jsme domů přinesli hory dárků nebo že jsme prožili okázalé oslavy. Ne, je to radost, která přetéká ze srdce, když se člověk rukou dotkne Ježíšovy blízkosti, Boží něhy, která nenechává člověka samotného, ale utěšuje ho. Blízkost, něha a soucit, to jsou tři Boží postoje. A při pohledu na jesličky, při modlitbě před jesličkami můžeme pocítit tyto Boží věci, které nám pomáhají v každodenním životě.
Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží zdroj naděje a radosti
Betlém je jako malá studánka, z níž můžeme čerpat Boží blízkost, zdroj naděje a radosti. Betlém je jako živé evangelium, domácí evangelium. Je jako biblická studna, je místem setkání, kam je možno přinášet Ježíši svá životní očekávání a starosti, tak jako to dělali betlémští pastýři a lidé z Greccia.
Svěříme-li před jesličkami Ježíši vše, co máme na srdci, i my „se zaradujeme nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10), radostí, která pramení právě z kontemplace, z ducha úžasu, s nímž se vydáme tato tajemství kontemplovat. Pojďme před jesličky. Každý ať se na ně podívá a dovolí srdci, aby něco pocítilo.
Zpracováno podle předvánoční katecheze papeže Františka 20. prosince 2023.
Se svolením převzato z webu slovenské sekce Vatican News. Redakčně upraveno.
---------------------------------------------------------
V adventu není nikdo zvědavý na další požadavky, natož moralizování
Většina lidí žije úplně stejně, ať už je advent nebo není… Pro většinu lidí je období adventu jedním z nejhektičtějších v roce. Nikdo není zvědavý na další požadavky, natož moralizování. Musí ale přece existovat řešení, abychom i v této uspěchané době zcela nerezignovali na duchovní hodnoty spojené s adventem i Vánocemi a neminuli to podstatné…
Nejhektičtější období v roce
Většina z nás žije úplně stejně, ať je advent nebo advent není. Možná se někdy vzchopíme jít na ranní roráty, ale pro většinu současníků je období adventu jedním z nejhektičtějších v roce. Komplikuje se nám to i tím, že jsme na konci kalendářního roku, v práci děláme uzávěrky, účastníme se vánočních večírků a vánočních koncertů. Z období přípravy se stalo období slavení a honění se, abychom nejlépe hned po vánocích mohli odjet na dovolenou. Advent se nám nějak ztratil.
Je před Vánocemi a máme mnoho starostí s tím, co je třeba ještě udělat, zařídit. Chceme stihnout koupit nějaké dárky, uklidit a někdo do toho ještě peče cukroví. Některým ještě k tomu leze na nervy, že mnohde už svítí vánoční stromek a v obchodech zní koledy. My kněží se můžeme tvářit, že jsme nad věcí, ale ve skutečnosti jsme dětmi své doby. Sice nekupujeme dárky a nepečeme cukroví, ale také chceme mít uklizeno a hlavně máme kněžské služby až nad hlavu. Z určitého pohledu se tomu nevyhnou ani sestry v klauzurovaném klášteře. Možná jen v sobě nemají tu zvláštní touhu, aby už konečně byl svátek svatého Štěpána, a tím vlastně po Vánocích..
Nikdo není zvědavý na další požadavky,
natož moralizování
Z kazatelen zní slova o tom, jak se nemáme honit a nepropadnout předvánočnímu shonu, jak máme bdít na modlitbách a připravit cestu tomu, který přichází. Přitom už nikdo není zvědavý na jakékoliv další požadavky, natož na moralizování. I mnozí z těch, kdo mají v srdci upřímnou touhu s Pánem žít a Jemu sloužit, se cítí při poslechu těch slov tak bídně, jako by na ně bylo nakládáno jen další břemeno, které prostě v tom množství povinností a úkolů konce roku v práci i doma už nejde unést. Co s tím? Jak nežít v iluzi a přitom nerezignovat na jakékoli prožívání adventu? Co vlastně od nás v této situaci Pán očekává?
Musí existovat řešení,
abychom i v této uspěchané době neminuli to podstatné
Jedno je jisté. Nejprve musíme vzít vážně historickou a kulturní realitu, ve které se ocitáme, a přestat mentorovat a naříkat. Nemohu jít přece na náměstí podříznout vánoční strom se slovy, že ještě nejsou Vánoce, nemohu ignorovat zvyky, které dnes patří do předvánočního období a násilně lidi vracet do doby minulé. Budu-li v sobě živit vnitřní naštvanost a otrávenost, nikomu tím neprospěji. Musí přece existovat řešení, abych i v této uspěchané době zcela nerezignoval na duchovní hodnoty spojené s adventem a Vánocemi a neminul to podstatné.
Povzbudila mne myšlenka, že Ježíš při svém narození přišel do reality společnosti a kultury tehdejší doby, aniž by ji měnil. Naplnil ji prostě svou přítomností. Ačkoli se narodil v chlívku a v chudobě, jak to nikdo nečekal, nalezli ho prostí pastýři, objevili ho mágové, poznali ho Simeon a Anna v chrámu. Každý ho poznal v tom svém. Mnozí ho ale nepoznali a nepřijali právě proto, že se nevešel do jejich představ.
V adventu ON čeká na nás
Věřím, že advent je dobou čekání, ale domnívám se, že je to On, kdo spíše čeká na nás, než my na Něho, a že až se přece jen zklidníme a zastavíme, budeme vnímat, že je nám blízko. Věřím, že Ježíš stále přichází a že se může narodit i v maštali našeho shonu, našich nákupů, večírků a koncertů.
A tak se modlím,
abych ho objevil i uprostřed své práce a starostí,
ve své únavě i při setkání s přáteli,
a nečekal, až se naplní MÉ představy o Vánocích
a o přípravě na jejich slavení.
Se svolením zpracováno podle textu Ztracený advent a nečekané Vánoce
z webu VojtechKodet.cz Redakčně upraveno, doplněno mezititulky.
www.pastorace.cz
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pojď ke mně se vší svou tíhou a bolestí
Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší Boží chování od našeho, jeho smýšlení od smýšlení našeho. (srov. Iz 55,6-9)
Každý se někdy ocitáme v těžkých situacích – ztrácíme půdu pod nohama, rozpadají se nám vztahy, zažíváme bezpráví, jsme zrazováni, prosíme o uzdravení a ono nepřichází…
Někdy máme naštěstí spřízněnou duši, která nám naslouchá a pomůže. Ale vždycky tuto možnost nemáme.
A kolikrát jsme už slyšeli, že máme nablízku Boha a můžeme se obracet na něj. A přesto jsme se k tomu avšak nějak neodhodlali a zůstali sami. Je totiž těžké věřit v náročných situacích…
Celá Bible je ale sdělením a výzvou, abychom ve všem Bohu důvěřovali. Že stojí za to neztrácet naději a v důvěře se v každé situaci k Bohu obracet. Například Ježíšův výrok: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte, a já vás občerstvím“ (Mt 11, 28-30), přímo vybízí jít se svými těžkostmi za ním. On na nás vždycky věrně a trpělivě čeká, až jej začneme hledat.
A je náročné těžké věřit v těžkých situacích Možná si někdy v daném okamžiku Boží pomoc představujeme jinak, ale Bůh naštěstí naše osudy vidí z vyšší perspektivy než my. S odstupem času se nám tak vše může jevit jinak.
Pojď ke mně
se vší svou námahou,
tíhou a bolestí,
u mne najdeš klid, pokoj a úlevu…
www.vira.cz Autor: Rh
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Můžeš si odpočinout a nebude ti to chybět
Apoštolové se shromáždili u Ježíše
a vypravovali mu všechno, co dělali a učili.
Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo
a trochu si odpočiňte."
(Mk 6,30-31)
Mohlo by se zdát, že ke vší naší vyčerpanosti
z každodenní práce a starostí
nám Bůh přidává ještě další úkoly a povinnosti.
„Musíš chodit do kostela, musíš se modlit,
měl bys ještě horlivěji sloužit potřebným...“
Neočekává od nás Bůh čím dál větší výkony, nechce nás úplně vyždímat?
Už při stvoření nám ale Bůh daroval den odpočinku.
Bůh říká: "Tohle je den, kdy se nemusíš štvát.
Můžeš si odpočinout a nebude ti to chybět,
protože jsem ten den zvlášť požehnal. Je pro tebe."
Pro Ježíšovi učedníky to má ještě osobnější rozměr.
Ježíš stojí o to, abys k němu i ty jako apoštolové přišel
a vypravoval mu o všem, cos dělal, co tě vyčerpalo a zatížilo.
Záleží mu na tom, protože se o tebe zajímá se vším všudy.
A chce, aby sis s ním někde v klidu odpočinul.
On tě nepřišel vyšťavit.
Přináší ti občerstvení
a novou sílu.
www. vira.cz
Řádná doba liturgického roku, který prožíváme, nám umožňuje zakusit krásnou cestu následování Krista. Jsme jím povoláni, abychom šli tam, kam jde on. Je to možné? Myslím, že ano, pokud pozorně nasloucháme Jeho slovu a díváme se na Jeho díla s touhou následovat ho v našem každodenním životě. Co pro to můžeme udělat dnes? Můžeme dnešní slovo proměnit v činy? Hleďme na Ježíše. Odchází do Galileje. Zastaví se v Kafarnau. Kafarnaum se stane Ježíšovým domovem. Tak budou mluvit o tomto místě. Krásný termín: Ježíšův dům. Mluvíme tak o chrámu, o svatostánku, o každém kostele, o rodině. Ale je to ten dům, ve kterém chce Bůh přebývat?
Mladá dívka Terezie Martin chtěla být jeptiškou. V devíti letech napsala: ‚‚ Musím obětovat svůj život, abych byla velkou světicí ‘‘, laskavá milující povaha. Jejím oblíbeným předmětem ve škole byla biblická historie, měla ráda také hodiny katechismu. V den svého prvního svatého přijímání řekla, že první svaté přijímání je polibek od Boha. Dnes nazýváme Terezii z Lisieux kvítkem Dítěte Ježíše.
Každý člověk se do určité míry naplňuje v tom, co dělá. Dovolme, ať nás vede Duch Svatý. Dovolme dobru, aby v nás působilo.
Otec Alexander