Co zůstává?

V Římě začíná boj o nového papeže – a o směr, kterým by se měla církev v budoucnu ubírat.

Velikonočním pondělním úmrtím papeže Františka začíná pro katolickou církev nejistá éra, na kterou se ji snažil připravit už za svého života. Již brzy budou kardinálové y povoláni do Říma, aby v konkláve zvolili jeho nástupce. Nyní stojí před otázkou, zda Františkova vize – milosrdná církev, ve které je každý vítán – zůstává tou správnou cestou, nebo zda je zapotřebí zásadně jiný přístup, třeba takový, který by byl více v souladu s požadavky křesťanské víry.

Před začátkem konkláve stráví kardinálové až dva týdny v Římě, aby určili, jaký papež je nyní potřeba – pro církev i pro svět jako celek. V určitém okamžiku si položí otázku: "Kdo z nás?" Teprve poté se 135 kardinálů oprávněných volit – ti mladší 80 let – odebere zpět  do Sixtinské kaple, aby se rozhodli v ústraní.

Kardinálové si budou tohoto historického okamžiku vědomi. V posledních měsících Františkova pontifikátu se zdálo, že se Západ rozpadá, stejně jako řád založený na pravidlech nastolený po druhé světové válce. Svět se dnes jeví jako džungle, v níž vládne právo silnějšího a v níž imperiální centra – USA, Čína, Rusko – stále více bojují o vliv, bez ohledu na suverenitu menších národů. Kardinálové budou také zvažovat sociální úpadek v mnoha zemích: klesající sociální slušnost, rostoucí hněv který stojí za vzestupem nacionalistických populistů, rostoucí násilí a vyhlídky na další války. Budou se ptát , co všechno to vyžaduje od církve – a papežství.

I když se mnoho kardinálů obává ohrožení demokracie a právního státu, málokdo bude pravděpodobně truchlit nad úpadkem liberálního řádu. Mnozí to považují za logický důsledek individualismu a glorifikaci trhu. Mnozí obviňují západní liberalismus ze sociálních nerovností, morálních selhání, rozpadu institucionálních struktur a zanedbávání obecného dobra.

Většina církevníků se tradičně cítí spojena s dělnickou třídou.

Většina církevníků se tradičně cítí spojena s dělnickou třídou. Sdílejí hněv obyčejných lidí, že hra vypadá jako zmanipulovaná ve prospěch vzdělaných a bohatých (a na úkor chudých). V Africe, Asii a Latinské Americe, odkud pochází téměř polovina oprávněných kardinálů, je kritika namířena také proti tržně orientované globalizaci. Mnozí z nich jsou přesvědčeni, že Západ vnutil zbytku světa své liberální hodnoty a zničil důvěru, tradice, komunitu a rodinu.

Zároveň jen málo kardinálů bude pravděpodobně ohromeno novými „silnými muži“, kteří se zahalují do vlajek národa a náboženství. Mnozí z nich budou Donalda Trumpa, Elona Muska a jim podobné považovat za nihilisty – lidi, kteří umí ničit, ale ne stavět. Jsou zděšeni štvavými projevy vůči migrantům a ignorantským odmítáním ochrany životního prostředí, což jsou hlavní zájmy katolického sociálního učení za Františka, který jmenoval čtyři pětiny způsobilých kardinálů. Pravděpodobně budou v novém autoritářství spatřovat znamení, že stát již neomezuje „libido dominandi“, touhu vládnout, jak požadoval Augustin, a budou na uctívání autokratů pohlížet skepticky.

Ústřední otázka, před kterou kardinálové stojí, tedy zní: Jak může církev chránit a dále rozvíjet své poslání v této nové světové situaci? Neboť zatímco liberální stát byl k víře lhostejný, ale alespoň dovolil církvi vykonávat charitativní činnost, noví autokraté požadovali, aby podporovala jejich pohanské ideologie – ale mlčela, když jde o slabé a cizí.

Jako dlouholetý pozorovatel Vatikánu a církve věřím, že kardinálové budou volit papeže, který oznámí jasné linie – na obranu svobody církve hlásat své hodnoty a proti jakémukoli politickému přivlastňování si jejího učení. Někteří budou možná vytahovat paralely s 20. a 30. léty 20. století, kdy papež vedl církev érou upadajících demokracií a rostoucích autokracií. Tehdy, v době totality a předzvěsti druhé světové války, bránil Pius XI. (1922–1939) pluralitní občanskou společnost proti utlačovatelské moci státu. Mnoho kardinálů bude pravděpodobně toho názoru, že něco podobného musí udělat i nový papež.

Františkův odkaz bude hrát důležitou roli v rozhodování kardinálů.

V jednom z nejdůležitějších vzdělávacích dokumentů 20. století Pius XI. zdůraznil, že zákon musí chránit nejen autonomii církve, ale také všech takzvaných zprostředkovatelských institucí – od škol přes charitativní organizace a odbory až po organizace občanské společnosti. Ty nepatřily ani trhu, ani státu, ale vycházely z víry a angažování lidí. Přímá ozvěna tohoto učení byla vidět v dopise, který František adresoval biskupům USA v únoru – implicitní odpověď na kritiku viceprezidenta J. D. Vance, který papeže navštívil o Velikonocích. Vance kritizoval církev za její podporu migrantů.

Františkův odkaz bude hrát důležitou roli v rozhodování kardinálů – nejen jeho reformy, učení a priority, ale také jeho styl, způsob, jakým ztělesňoval a žil evangelium. Již v březnu 2013, po rezignaci Benedikta XVI. a před konkláve, které zvolilo Františka, kardinálové jasně řekli, že reforma vatikánských struktur a kultury je prioritou. František to pochopil jako poslání. Dnes je Vatikán z velké části prost skandálů benediktovské éry. Jedním z jeho největších úspěchů byla nová ústava pro Vatikán, výsledek let úvah a revizí. Mnoho kardinálů bude požadovat, aby jeho nástupce tyto  reformy upevní a konsoliduje.

Někteří si možná budou přát také papeže, který staví mosty – k těm skupinám, které byly za Františka zklamané: například k tradicionalistům a konzervativcům v USA nebo k pokrokovým silám v Německu. A po prvním latinskoamerickém papeži v dějinách, který svůj pohled obrátil k okrajům světa, by někteří mohli požadovat po návratu do Evropy. Možná nyní vidí větší vzájemnou závislost mezi Evropskou unií, založenou v duchu katolického humanismu, a církví.

Ať už jsou další priority kardinálů jakékoli, Františkova myšlenka „synodality“ bude pravděpodobně hrát ústřední roli. Tím je míněn odkaz na starou církevní praxi: scházet se, naslouchat, zvažovat věci a rozhodovat se. František obnovil tuto praxi radikálně inkluzivním způsobem a vyzval všechny věřící k účasti. Kardinálové by mohli dojít k závěru, že právě toto je nejsilnější znamení naděje, kterou může církev v této době dát světu.

Tato „kultura setkávání“, jak ji František nazval, se může v očích mocných zdát bezvýznamná. Přesto spočívá na vhledu, který zůstává nepochopitelný pro ty, kdo usilují pouze o moc: nedotknutelná důstojnost každého člověka, potřeba naslouchat všem – zvláště těm na okraji společnosti – a trpělivost čekat na konsenzus. To vše je klíčové pro uzdravení potrhané sociální struktury.

Ve světě plném napětí by měla být pro kardinály jedna věc ústřední: Ať už chtějí od nového papeže cokoliv jiného, ​​nejnaléhavější otázkou pro lidstvo je, jak se k sobě chováme.

Tento článek původně vyšel v New York Times.

Austen Ivereigh

Dr. Austen Ivereigh je katolický novinář, autor a životopisec papeže Františka. Je členem soudobých církevních dějin v Campion Hall v Oxfordu a byl zástupcem redaktora The Tablet a poradcem bývalého arcibiskupa z Westminsteru.

https://www.ipg-journal.de/rubriken/demokratie-und-gesellschaft/artikel/was-bleibt-8241/?utm_campaign=de_40_20250424&utm_medium=email&utm_source=newsletter