Méďa Štístko
Mám doma spoustu plyšáků. Dostala jsem je k narozeninám, pod stromeček, k svátku, nebo od kamarádů, od babičky s dědou, od sestřenice… Ale jednoho Méďu mám ráda obzvlášť, i když třeba zrovna tenhle není tak roztomilý a měkoučký, jako ostatní. Je to vlastně takový Méďa Štístko, jak jsem ho pojmenovala. Dostala jsem ho od mamky, když mi bylo asi šest. Byla zima a poprvé jsme šli i s tátou bruslit na kluziště u nás na náměstí před radnicí. Docela mi to šlo, ale ke konci jsem se srazila s jedním klukem a spadla jsem na led. Trochu jsem brečela. Pak už to bylo dobrý. A maminka mi ten den vyprávěla příběh ze svého dětství, když jí bylo taky asi šest.
V centru města, kde maminka bydlela, v zimě vždycky udělali takové přírodní kluziště, kdy zalili plochu před kinem vodou a vznikla zamrzlá velikánská louže, na které se pak bruslilo, nebo kluci hráli hokej. Bylo to, jak říkala maminka, pro ni sváteční bruslení. Šla tam většinou se svojí maminkou a mladší sestřičkou. Jejich táta (můj děda) byl policista a často měl službu, proto maminka byla zvyklá, že šly bruslit jen samy. Kluziště bylo plné dětí i dospělých. Maminka jako malá se na to vždycky těšila, až nazuje brusle a pojede. Její brusle měly dvojitou skluznici a ona je přivázala řemínky k obyčejným zimním botám a takhle bruslila. Její maminka, moje babička, byla s mladší sestřičkou hned u kluziště a koukaly na ni, mávaly na sebe. Moc se jí to líbilo. Pak se přiblížila na bruslích ke kraji kluziště a najednou se srazila s někým dalším a zatočila se jí hlava, cítila studený led, spadla a pak možná chvíli byla v bezvědomí... A najednou pak viděla u kluziště svého tátu! Vzal ji do náruče a nesl ji dlouhou cestu až do nemocnice. Pravou ruku maminka měla ovázanou šátkem, hrozně ji bolela, ale ten pocit, že ji nese v náručí táta, který není někde v práci a je s ní, byl prý skvělý a silnější než ta bolest. Byla vlastně šťastná!
Táta ji uklidňoval, něco vyprávěl a ona byla pyšná, že ji celou cestu dokáže unést a že je tak silný a že je to JEJÍ táta a správný policista. V nemocnici jí dali ruku do sádry. Měla ji vykloubenou, protože když spadla na tom ledu, strčila pod sebe ruku tak nešťastně, že se jí vykloubila. Pak ještě s tátou šla na další prohlídku, jestli náhodou neměla otřes mozku. Ale bylo to v pořádku, řekl jim doktor. Doma se dozvěděla, že když tak nešťastně upadla na ledu, zavolali tatínkovi, protože maminka s mladší sestřičkou by to vše nezvládla, a tak táta rychle přišel. Večer jí táta dal velkého plyšového tmavohnědého medvěda a řekl, že s tímto Méďou se jí ruka určitě rychle zahojí. A že toho medvídka měl on sám v dětství, takže tomu méďovi tenkrát bylo už skoro dvacet let. Měl ho na půdě u svých rodičů a když se mamince stal ten úraz, tak jí ho přinesl. A medvídek už u ní zůstal.
Je to stejný Méďa Štístko, kterého mamka dala zase mně, když jsem spadla na bruslích. Bruslení mám ráda a chodím bruslit jak v Žatci, tak v Podbořanech. S kamarádkou nebo i sama. A mám pocit, že Méďa mě na dálku pořád chrání, abych měla štěstí. A já ho na oplátku taky chráním, je to můj Méďa Štístko – a je mu už přes sedmdesát, jak jsem si spočítala.
Světlana Želinská, 14 let Tercie Gymnázia Podbořany