S Ježíšem proti pravici

Co mají společného Olaf  Scholz, Annalena Baerbock a Ježíš Kristus? A proč pravicoví populisté sledují opačný trend?

Politika a náboženství stojí jak známo v poněkud napjatém vztahu. Oba navrhují ideál organizace vlády pod svou mocí, hlásají sliby spásy tak či onak a snaží se sjednotit co nejvíce členů pod sebe, některé s pohledem na příští volby, jiné s myšlenkou na věčnost. Ale pokud jde o mobilizaci příznivců, SPD, Zelení a církev čelí velmi podobným výzvám. Tyto strany nyní volí jednoznačně méně lidí nebo jsou ještě členy dominantních náboženských komunit v této zemi. Mezitím zaznamenává teprve v roce 2013 založená AfD  volební úspěch za volebním úspěchem – a to především díky podpoře sekulárních voličů. Ostatně, mezi roky 2013 a 2022 ztratily protestantské a katolické církve zhruba tolik členů (kolem sedmi milionů), kolik získala AfD hlasů v nedávno proběhlých evropských volbách (kolem 6,5 milionu). O kauzalitě zde samozřejmě nemůže být řeč, ale to přinejmenším vyvolává otázky o vztahu náboženství a politiky, stejně jako o jejich funkci a popularitě.

Jakou roli v naší společnosti vůbec náboženství ještě hraje a proč vůbec bude postup sekularizace pravděpodobně stagnovat,  uvedl Shadi Hamid v jeho příspěvku pro Foreign Affairs v knize The Divine Economy: How Religions Competition for Wealth, Power and People / Božská ekonomika: Jak náboženství soutěží o bohatství, moc a lidi. V jeho článku uvádí – v rozporu s jakýmkoli osvícenským tvrzením, že náboženství bude brzy zapomenuto – že mechanismus působení účasti v náboženských komunitách je aktuálnější než kdy dříve. Tím je míněno dodání nadpřirozeného významu, který by mohl poskytnout kouzelnější život v našem vysoce odčarovaném světě. Tato shoda o podobném smyslu života v takových komunitách přirozeně vytváří zvláštní pocit jednoty prostřednictvím veřejných rituálů a sdílených zážitků, což může mít jistě i identitotvorný efekt. A to je to, po čem lidé vždy toužili.

To se jistě odráží ve světových trendech. Podle prognózy o budoucnosti světových náboženství zůstane podíl křesťanů a hinduistů na světové populaci přibližně stejný až do roku 2050, zatímco podíl muslimů prudce poroste. Hamid chápe tento trend – staví na zmíněné knize – jako racionální vývoj a konceptualizuje náboženství jako ekonomické giganty, které dodávají na míru nabídku  pro nejzákladnější ze všech požadavků. Zdánlivě iracionální náboženské rozhodnutí může být založeno na hluboce zakotvené kalkulaci nákladů a přínosů. Protože po celém světě bývají lidé v náboženské komunitě šťastnější a občansky angažovanější než jejich sousedé bez vyznání a nepraktikující. V USA se to však netýká těch lidí, kteří nejsou integrováni do církevní struktury, ale přesto se označují za oddané věřící. Tato skupina křesťanů mimo církev proto postrádá smysl pro komunitu, což podle Hamida vysvětluje jejich zvýšenou míru sebevražd a silnou loajalitu k Trumpovi.  

V nedávné minulosti se populistická hnutí opakovaně pokoušela napodobit absolutní přesvědčení a rituální charakter náboženství.

Celkově největší relativní pokles zaznamenali ti, kteří se nehlásí k náboženské komunitě. V absolutních číslech se počet ateistů a agnostiků v našem středu v příštích 25 letech následkem toho sotva zvýší. Skutečnost, že evangelíci a katolíci v této zemi v poslední době opakovaně malují sekulárního čerta na zeď, se zdá být fenoménem omezeným na západní Evropu. Jediný zřejmý rozdíl je v tom, že ve Francii se sekularismus téměř hlásá, zatímco v Německu se křesťansko-demokratická strana pravidelně dostává na přední místa v průzkumech veřejného mínění. A přesto obě země spojuje neustálé řeči o dalších vlnách sekularizace. Vzhledem k tomu, že ve Francii není oficiálně povoleno dotazovat se na náboženskou příslušnost, není možné provést markantní srovnání úbytku členů náboženských komunit s nárůstem hlasů pro Rassemblement National. Avšak taková korelace by poskytla zcela smysl.

V nedávné minulosti se populistická hnutí opakovaně pokoušela napodobit absolutní přesvědčení a rituální charakter náboženství. Pravicový extremismus a nacionalismus podobně vyvolávají soudržnost, která se praktikuje a pěstuje v příslušné imaginární komunitě podobně smýšlejících lidí. Skutečnost, že AfD se těší stále větší oblibě, zejména ve východním Německu, se zdá být o něco zjevnější vzhledem k tomu, že méně než 20 procent tamní populace tvoří členové církve.

Přesto Hamidova analýza by měla v konečném efektu dát naději. Poukazuje na to, že sekulární ideologie – a tedy sliby pravicově populistických a jiných hnutí – mají přechodný charakter a podléhají také rychle se měnící politice. Sekulární zaměření, které je stranám vlastní, je také jejich Achillovou patou. Náboženství naproti tomu poskytují odpovědi na trvalé, existenciální otázky a jistě mohou na své členy působit umírněně. Německá biskupská konference se v únoru jednomyslně postavila proti AfD a označila členství v pravicově extremistické straně a církevní závazek za neslučitelné. Na politická fóra Katolického dne v Erfurtu proto nebyl pozván žádný představitel AfD, což  opětně ukazuje celospolečenské důsledky. Hamid to popisuje jako paradox sekularizace: přestože náboženství upadla v západní Evropě na individuální úrovni do pozadí, stále plní důležité funkce ve společenských debatách a stanoviscích. Na tomto pozadí jsme možná trochu předčasně zabili Boha, když oporou v boji proti pravicovému extremismu by mohly být zejména církevní instituce.

Joscha Wendland

Berlin

Joscha Wendland pracuje v oddělení globální a evropské politiky v nadaci Friedricha Eberta. Vystudoval politologii a etnologii na univerzitě v Heidelbergu.

https://www.ipg-journal.de/aus-dem-netz/artikel/mit-jesus-gegen-rechts-7605/?utm_campaign=de_40_20240628&utm_medium=email&utm_source=newsletter